Ti, kdo ochotně přijali jeho slova, se pak dali pokřtít a toho dne se připojilo okolo tří tisíc lidí. Zůstávali v apoštolském učení a ve společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Všechny naplnila posvátná úcta a skrze apoštoly se dělo mnoho zázračných znamení. Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné.
Skutky 2:41-44
Raná církev položila pro nové věřící velmi pevný základ. Přísloví 22:6 říká: „Zasvěcuj dítě do jeho cesty – nesejde z ní, ani když zestárne.“ Jedním z největších problémů dnešního křesťanství je, že noví věřící nevstupují do Božího Království jako malé děti. Mnozí se drží svého fyzického věku a svých zkušeností, a tak lijí nové víno do starých měchů. Řada z nich pak brzy ztroskotá nebo ve svém růstu zakrní. S duchovním narozením je to stejné jako s tím přirozeným. Raná léta jsou v životě dítěte zásadní, formující. V tom čase se dítě rapidně vyvíjí – jeho mozek, jeho fyzická stránka. Pod vlivem prostředí a prožitků se tvářejí kognitivní, sociální, emocionální a fyzické dovednosti. Přirozeně tato fáze zásadního vývoje probíhá od narození přibližně do osmi let. Duchovně je to tak, že pokud nový věřící v tomto důležitém období nebude pevně zasazen do místní církevní rodiny, nezamiluje se do Božího slova a nenaučí se osobnímu uctívání, pokud nebude rozvíjet osobní modlitební život a neporoste jeho radost ze svědčení o Kristu, jestliže se jeho srdce nenaučí poslušnosti, pokud nebude umět zhluboka pít z Ducha milosti, nejspíš bude mít i problém se základem položeným na pevné skále.