Pocházím z tradiční evangelické rodiny. Pokřtěná jsem byla jako miminko, v 60. letech prošla nedělní školou pro děti a hodinami náboženství. V sedmé třídě začala dvouletá příprava na konfirmaci. To je slavnost, kdy je mládež přijata do společenství sboru poté, co se před staršími přizná ke svému křtu v dětství, potvrdí nastoupenou cestu víry (confirmare – potvrditi) a je prozkoušena z biblické dějepravy a církevní historie. Pak se může účastnit bohoslužeb a přistupovat k večeři Páně.
Všechno zdárně proběhlo a začala jsem chodit na shromáždění. Ve sboru byli milí, upřímní lidé, pro sbor dělali mnoho prospěšných věcí, ale postupem času mi to všechno nějak přestalo dávat smysl. Proč mám chodit vzpomínat na kdysi ukřižovaného Ježíše a poslouchat všechny ty příběhy z dávné historie? K čemu mi to dneska je? Děje se něco z toho ještě dneska? Že už ne? Proč ne? Není to tedy ztráta času? Mlč, stane se ti to hezkým zvykem, říkali mi. Nestalo. Během střední školy jsem se vytratila do světa a sbor mi vůbec nechyběl. Tehdy jsem ještě nevěděla, co tam scházelo.
Dvacet let jsem se potulovala ve světě bez Boha. Ne, nevyváděla jsem moc velké vylomeniny, nějaký mravní základ přece jen položen byl. Vystudovala jsem, vdala se, měla práci, jakou jsem si přála, rodinu, sledovala kulturní dění, žila si dobře. Jen jako by se mi pořád něčeho nedostávalo. A to prázdno nedokázala zaplnit ani další práce, ani víc četby a divadla, ani víc dětí – to všechno je dobré, ale nemůže ukojit hlad lidského ducha, který touží po společenství se svým stvořitelem.
Koncem 80. let přišla věc dosud nevídaná – evangelizace. Byla jsem pozvaná na jednu v místě našeho letního přebývání. Mladí lidé tam krásně zpívali a svědčili o tom, kdo je Kristus a jak změnil jejich život. Já si ale říkala, že o Kristu už jsem toho slyšela dost, co mi můžou říct nového… Ale to malé probuzené společenství se modlilo, aby slova jejich svědectví nezapadla a Pán aby pracoval v srdcích těch, kdo slyšeli.
A Pán pracoval. Napřed musela být z cesty odstraněna překážka. Byla jsem předtím na služební cestě v Iráku a přivezla jsem si zlatý tepaný přívěsek s jakýmsi ornamentem. Nosila jsem ho na krku. Tři čtvrtě roku po evangelizaci se přívěsku ulomilo ouško, takže jsem ho odložila. A později, když jsem začala číst Bibli, vyskočila na mě slova z Joba 22,24: „Odlož do prachu svá zlatá zrnka, mezi potoční skaliska své ofírské zlato.“ A přesně to jsem udělala, zvlášť když jsem zjistila, že ty vytepané ornamenty nejsou ozdoba, ale arabským písmem psaný citát z koránu. Pozor na věci, za nimiž stojí duchovní síla, která člověku brání v cestě za Kristem! Ale zpět.
V hloubi duše jsem stále víc pociťovala, že to, o čem ti mladí lidé na evangelizačním shromáždění mluvili, je přesně to, co mi schází. Zakotvení v Ježíši Kristu. Přebývání v Boží přítomnosti. Moc Ducha svatého, o němž jsem měla představu velmi matnou. Táhlo mě to do jejich společenství (a oni se stále modlili za ty, kdo slyšeli), až jsem mezi ně asi po roce dorazila a v slzách pokání vyznala svou hloupost, svévoli a duchovní pýchu. Poprosila jsem Boha, aby mi odpustil, že jsem ho dosud neznala a nehledala, a v naprosté zlomenosti jsem vydala svůj život Pánu Ježíši. Až pak jsem se dozvěděla, že tomu Písmo říká nové narození. O ničem takovém jsem dřív neslyšela, v tradičním sboru k tomu nikdo nevedl. Prožila jsem nevypravitelnou radost, osvobození, naplnění. Následoval křest ponořením, křest Duchem svatým, hlad po Božím slově. Haleluja!
To nadšení pro Pána, které mě tehdy naplnilo, trvá dodnes. Již třicet let. Nebylo to vždycky snadné, problémy přicházejí, ale když uděláte Ježíše pánem svého života, máte u koho hledat pomoc v čase potřeby. A on nikdy nezklame. Není s ním žádná nuda, protože ho lze poznávat pořád víc a hlouběji. Není to ani ztráta času, ani hezký zvyk, je to každodenní potřeba, protože on je živý a mocný, stejný včera, dnes a navěky. Abychom k němu našli cestu, nestačí provozovat nějakou setrvačností mrtvé náboženství, do něhož se člověk narodil. Jeho duch se musí narodit znovu z Ducha Božího.
Dana Čápová